Na Špičák jedině v pancíři

V pátek ráno jsme se s bráchou vydali na Šumavu na pátý závod endurosérie. Čekala nás dlouhá cesta. Bratr tloukl špačky na místě spolujezdce, zatímco já řídila a zívala do východu slunce.

Na páteční trénink jsme dorazili docela pozdě, zaparkovali jsme dole pod kopcem a jeli na lano na Špičak, kde byly umístěné dvě hobby erzety. Při výjezdu lanem se ozývala zmatenost od bajkerů na laně i od těch na erzetách pod nimi. Nahoře byly totiž vypáskované tři erzety vedle sebe a najednou se stalo, že veteráni zabloudili na dětskou stage.

My se jako první jali trénovat loňskou rejsáckou erzetu - letošní čtyřku. Už od začátku bylo jasné, že to nebude zadarmo. Napřed spousta kamení, potom hrabanka se spoustou kamení, hrabanka s boulemi a kamením a když už se zdálo, že je schovaným kamenům konec, tak jednu palbu lesem přerušil rockgarden s obřím, ohoblovaným kořenem uprostřed. Po chvíli asi kameny došly, tak je vystřídaly kořeny a dupačka do kopce. Díkybohu bylo sucho. Potom asi došlo obojí, protože se dupalo po šterkovým flowčku. Jeden by si řekl, že už musí být konec, ale nebyl. Čekala nás ještě jedna palba hrabankou s nějakým tím kamenem a boulí a musím říct, že tahle část byla fakt pecka. Přiznám se, že jsem celou čtyřku trošku bručela, protože ve srovnání s Morávkou bylo tohle o tři levely výš. Aspoň pro mě jako hobíka. Na normální ježdění supr skvělý, ale v závodě smrt. Nejedno tělo se tu potkalo se zemí.

Druhá stage na Špičáku byla pětka. Nejkratší, prudká a člověk skoro nemusel šlápnout. A byly tam skoky. Pro neskokany jako já se dal první rollnout a druhý téměř bez ztráty objet.

Zbylé dvě erzety na Pancíři jsme si nechali na sobotu. Výjezd zdejší legendární lanovkou si pomalu každý zapamatuje. Opravdu pomalu.. Zvěsti tvrdí a důkazy potvrzují, že jeden sebevrah z řad profíků z ní dokonce (ne)dobrovolně skočil. Místní rychlostní zkoušky byly namotané skoro stejně jako minulý rok. Ale nějaké změny tam byly. Trojka byla docela dlouhá, ale rychlá a asi nejjednodušší. Dvojka byla ještě delší a dost šlapavá. Podjezd mostu se zákeřným kořenem před ním byl ponechán.

Večer jsme si pak dali astrologickou hodinku při sledování dechberoucí noční oblohy. Tentokrát se žádný příval vody nekonal a tak nás při závodu čekaly stejné podmínky jako v tréninku.

V neděli jsem startovala zase docela brzo. Na prvním transferu jsem se dost flákala a polovinu šla pěšo. Začínali jsme dvojkou a mně se do ní vůbec nechtělo. Měla jsem z ní docela vítr, i přestože čtyřka byla těžší. Nečekaně se mi ale jelo fakt dobře a nakonec jsem z ní měla nejlepší pocit. Následovala nejjednodušší trojka. Ale jet ji v kuse? Taky záhul, odpočívat se tam moc nedalo. Dalším transferem byl nekonečný asfaltový výšlap na Špičák. Moc fajn před zabijáckou čtyřkou. Tu jsem odjela bez pádu a nikde jsem se nezasekla, takže pro mě velký úspěch. A taky se v ní dost zapojovala sedlovka. Kámoška, která vždycky podrží. Hlavně tu sedínku. Na konečnou pětku nás vyvezli lanem. Jediná část závodu, kde jsme si mohli odfrknout.

Do finální erzety už moc sil nezbylo. Ve třetině mi začaly mi vypovídat službu všechny končetiny a fakt jsem si myslela, že neudržím řídítka. Z mého sevření ale neunikla!

Dojela jsem utahaná jak šňůra od záchodu, ale spokojená. Nedělala jsem moc chyb a věděla jsem, že víc už jsem asi udělat nemohla. A nakonec to stačilo na bednu! Sice těsně, ale podařilo se. Vyhlášení jsem skoro nestihla. V klidu jsem se cpala sušenkou u auta, když mi dal bratr echo, že už předávají. Pokusila jsem se o něco, co připomínalo běh. Zase těsně, ale doplazila jsem se včas pro to dřívko na krk.

Pro mě byl tohle prozatím určitě nejnáročnější závod letošní sezóny. O to větší mám radost, že se mi to povedlo dotáhnout na bednu. Teď už se těším na zbývající závody ve větší sestavě. Tak zase příště někde na bajku!

B.T.