Sjíždění divoké řeky na Špičáku

Závod na Špičáku byl letos závěrečnou zkouškou v rámci 12. ročníku České endurosérie.  Předpověď počasí byla neúprosná, ale drsné podmínky udělaly z tohoto klání nezapomenutelný zážitek.

Tento finálový závod byl kvůli celkovému vyhlášení série posunutý na sobotu, takže trénink začínal už ve čtvrtek.

Až do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli na Šumavu vůbec odjedu. Celý týden až do čtvrtečního rána se objevovaly různé komplikace, ale nakonec se vše vyřešilo. Do areálu jsem dorazila ve čtvrtek v podvečer a na lano už nebyl čas, ale vyšla jsem alespoň na track walk RZet na Pancíři. Třetí rzta zůstala téměř stejná jako minulý rok, za to dvojce se trailbuildeři překonali. Až na posledních pár metrů byla úplně nová. Na celé erzetě byla krásná čerstvá hrabanka, až mi ukápla slina.

V pátek ráno už se začala plnit předpověď i okapy. Aspoň 15 minut jsem stála v dirtleji před dveřmi a zírala na ty špagety vody a 3 stupně na teploměru. Stálo mě to hodně přemlouvání, ale nakonec jsem v 9 vyrazila na lano a potom projet dvě rzety na Špičáku. V tuhle dobu ještě nebyly úplně rozježděné a ani se v nich nedrželo moc vody. To se ale nedalo říct o mých botách a rukavicích. Promrzlá jsem to ještě hecla na Pancíř, kde nahoře padalo i něco, co připomínalo sníh, a ze mě se stával rampouch. Doklouzala jsem se trojkou dolů. Na novou dvojku už mi nezbyla vůle a řekla jsem si, že ji pojedu po paměti ze čtvrteční procházky. Moc bajkerů jsem za celý pátek nepotkala, všude bylo liduprázdno.

Večer na chatě nebyl v okolí topení ani centimetr nevyužitý, sušilo se úplně všechno. V místních restauracích pak bajkeři škemrali o gumové rukavice a igelitové sáčky na nohy na další den. Na instagramu asi padesátka lidí hlasovala pro zrušení čtvrté rzety, mezi nimi byli i někteří nejvýše nasazení jezdci. Povodňové výstrahy se zhoršovaly. Promočená půda a hlášený vítr znamenal vysoké riziko pádu stromů. Spousta závodníků čekala zrušení celého závodu. Pořadatelé nás nechali vycukat až do pátečního rána. Nezalekli se a rozhodli se nás vypustit na trať. Ve městě se ruší hody, ale tohle bude v pohodě, jedem! Nějaké úpravy zde však byly. Oznámili nám zkrácení dvojky, která původně vedla pár metrů přímo potokem pod silnicí, ale z potoku byla řeka. A taky nám přidali jedno lano. 

Na startu se to hemžilo různými oděvními kombinacemi. Vynalézavost bajkerů prostě nemá konce. Pytle na odpadky střídaly lakýrnické či rybářské oblečky, igelitka v trenkách, potravinářská fólie na botách, nohavice a rukávy omotané amerikou nebo elektrikářskou páskou. Prostě spousta inspirace pro příští týden módy v Paříži.

Na prvním transferu jsme se zahřáli. Projíždějící kluci z éček na nás křičeli, že jsme si zapomněli pádlo a měli pravdu. Už po pár metrech dvojky (naší první rzety) nebylo po trailu ani stopy, byla tam jen strouha plná vody. Na konci této rzety byl ve čtvrtek malý potůček, který se příčně projížděl. V sobotu byl asi pětkrát větší s peřejemi jak na divoké vodě.

Trojka klouzala, ale na začátku se zdálo, že ji přežijeme bez újmy, ale i zde byla past. Za půlkou trati se zjevila velká vodní plocha, která se tvářila jen jako velká louže a nedala se nijak objet. Zmizelo mi v ní kolo až po hlávko a vodu jsem měla po zadek. Byla to i dětská erzeta, tak z toho špunti asi měli triatlon. Možná si tam pár temp dali… Až do té doby mi bylo relativně teplo. Po tomhle šplouchnutí navíc přestalo pršet a začalo foukat a my jeli na lano. Asi nikdy mi nebyla na kole taková zima.

Čtyřka byla nekonečný utrpení. Snažila jsem se jen udržet mezi páskama. Nefungovaly mi ruce, nešlo přehodit, zamlžily se mi brýle, tak jsem půlku jela poslepu. Nejmíň čtyřikrát jsem se zvedala z nějakýho křoví nebo bláta, už jsem to ani nepočítala. Na pětku nás taky vyvezlo lano, byla to mrazivá cesta nahoru i dolů. V cíli už ani nebyly žádný stánky. Všichni to zabalili, hned jak odjel Přéma s jedničkou na řídítkách.

 I když to byla muka, tak jsem si to vlastně strašně užila a vůbec se to nedalo srovnat se strastmi většiny území Česka. Na konci dne jsem mohla poprvé na stupních vítězů stát i vedle Ádi Kokešové, se kterou jsem odjela velkou část letošních závodů. O zábavu je v její společnosti postaráno a za to jí patří velký dík.

Kromě vyhlášení závodu na Špičáku proběhlo i zmíněné vyhlášení celkového pořadí endurosérie. Sice jsem nikdy na éčku nejela, ale ocitla jsem se na třetím místě v mužské e-enduro hobby kategorii. Strčili mi do ruky nějaký poleno, že to prý mám předat bratrovi.

Věřím, že podmínky jako při tomto rozloučení s Českou endurosérií 2024 se už nebudou opakovat a proto jsem ráda, že jsem toho mohla být součástí. Snad se uvidíme i příští rok. 

Bajku zdar!

-BT-

foto: Mira Špičák, Jára Sijka